Včera jsem jela do školy a znovu si promítala uplynulý víkend. Nebyl to totiž ledajaký víkend, ale jeden z těch, který je opravdovým darem, příležitostí a možností, další cestou...
Vydali jsme se na ekumenickou víkendovku s názvem Quo vadis. Mezicírkevní komunikace u nás dost funguje jak mezi faráři a kazateli, tak už i mezi mládeží. Po zkušenostech ze zářijového setkání jsme chtěli jsme prohloubit spojení, spolupráci a vztahy mezi námi. Dokonce jsme našli společný volný termín, naplánovali program, téma a modlili se za dobrý průběh bez konfliktů. Musím říct, že jsem z toho měla trochu obavy - tolik různých lidí ze čtyř různých církví... Jediné, co mě uklidňovalo bylo vědomí, že Bůh je jen jeden, pro všechny jeden, a když všechno budeme směřovt k Němu, On bude uprostřed nás, tak na konflikty nezbyde místo. Svěřili jsme všechno do Jeho rukou a s důvěrou jeli.
První večer jsme se seznamovali a rozdělovali do týmů, kde jsme byli z různých denominací a měli tak možnost víc se poznat, spolupracovat, zažít nečekané a zkusit netušené :) Každá církev měla na starosti část programu. Vrcholem ovšem byl sobotní večer, večer plný Boží přítomnosti a hledání odpovědí na otázku pro každého z nás - Quo vadis? Chvály, svědectví, scénky, promluvy, sdílení a osobní chvíle s Bohem... Musím říct, že pro mě to bylo hodně silné, protože Vláďovo svědectví a následné promluvy přesně zapadly do situace, kterou teď prožívám, aniž jsem to čekala, nebo si to uvědomovala tak silně. Dohnalo mě tam to, před čím už delší dobu utíkám... Rozhodnutí ohledně cesty dál, buď jít mojí cestou pro mě příjemnou, nebo jít po Boží cestě, která bude teď náročná a hodně těžká, ale později se vyplatí. A já se rozhodla.... Pro Boha a Jeho plány se mnou :)
A ačkoli nás tam bylo kolem třiceti různých lidí z různých církví, tak jsme zažili JEDNOTU. Byl to nádherný, plný a naplněný víkend a hlavně jsme si uvědomili, že je jedno, kdo je odkud, ale že cíl máme stejný a tím cílem je Bůh. A tento víkend měl být jednou z cest, jak se k Němu přiblížit a co víc, jak se k Němu přiblízit společně...
Ve vlaku do Olomouce jsem stála u okýnka, koukala do zasněžené ubíhající krajiny, usmívala se, zpívala si a naplnila mě radost z toho všeho, z toho, že Bůh je s námi, že nám žehná a že je JEDEN pro všechny :)
Máří, je to moc krásné svědectví a úplně jsi mě naplnila radostí z toho, že jsi se rozhodla pro Boží plán. Ikdyž někdy máme pocit, že jdeme do neznáma, že se po Boží cestičce spíše plazíme, než bychom si vesele vykračovali, tak je to nejlepší - krášet s Ním a po Jeho cestě. Když je s námi bůh, tak kdo je proti nám? Moc mě dneska oslovil úryvek z listu Římanům: Noc pokročila, den se přiblížil. Zanechme tedy skutků temnoty a oblečme výzbroj světla. ( Řím, 13, 12).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.