On je fakt Borec

Dnešní den byl zase jednou jedním z těch, ve kterých si uvědomuju dost fest na vlastní kůži, že Bůh opravdu existuje.

Vezmu to hezky od začátku. Delší dobu jsem se potýkala s nějakou duchovní krizí, pořád něco řešila a nemohla se dobrat konce. Byly dny, kdy se mi ani modlit nechtělo... Byla jsem dost unavená a nějak si nevěděla rady. Nicméně jsem se s Maggi na začátku prázdnin domluvila, že spolu pojedeme na stáž do hospice v Červeném Kostelci (o tom napíšu zase jindy). ALE... Vlezlo mi do toho přípravné setkání našeho vikariátka, tak jsem se rozhodla, že pojedu na skok domů a pak se zase hezky vrátím. Našla jsem si krásný spoj - vláčkem do hradce a busem z Hradce domů. Hezky navazoval a zbylo i deset minut na přestup. Jenže ouha.... Vlak měl větší zpoždění a do Hradce jsem dojela asi 3 minuty po tom, co už měl bus odjíždět. Riskla jsem to a říkala si, že třeba bude mít zpoždění... NEMĚL... Bus pryč a já na nádraží. Koukla jsem se na vlaky a náhodou jel jeden do Týniště. Tak jsem si řekla, že z Týniště do Chocně něco určitě bude navazovat, koupila jsem si lístek a radostně hupla do vlaku. Podívala jsem se do jízdního rádu a vážně navazoval vlak. Tož to jsem byla šťastná - měla jsem radost, že snad včas dojedu domů a stihnu tu schůzku. Ale mé štěstí rychle pominulo - podívala jsem se pořádně a on ten navazující vlak jezdí jen v neděli... Polil mě studený pot, protože jsem si představila, že v Týništi budu v pět a v šest mám být na faře... Ale ještě docela klidná jsem si říkala, že zavolám ségře nebo někomu, aby se pro mě otočili. ALE... Vybil se mi mobil, pokusila jsem se si vzpomenout na ségry číslo a něco jsem dala dohromady (nakonec jsem zjistila, že jsem přehodila dvě čísla...). V telefonní budce volala nějaká Vietnamka - asi domů na účet volaného a volala asi půl hodiny - to už jsem ztácela trpělivost a začínala se opravdu modlit, aby přestala a abych se já dovolala... Ségry číslo nebylo správný. Volala jsem mamce, ale ta měla vypnutý zvuk, neboť byla s dětima v Praze v ZOO - té jsem se nedovolala a další čísla jsem si nepamatovala... To byla největší krize. Stála jsem na nádraží a nevěděla, co dál. Jak dát vědět, že budu mít zpoždění, jak se dostat domů - prostě, co dál? To byla vážně bezmoc a měla jsem slzy na krajíčku...

Nakonec jsem se rozhodla, že zklusím jet stopem. Týniště vůbec neznám, tak jsem našla nejbližší křižovatku, kde byly ukazatele. Jedním směrem Hradec (to ne!) a druhým Kostelec nad Orlicí - to bylo lepší, tak jsem se vydala kousek za křižovatku a zkusila štěstí. V první várce aut mi nikdo nezastavil - překvapivě... Došla jsem dál a našla další ukazatel na druhou stranu. Stálo tam: rovně Hradec, doleva Borohrádek a Holice. To jsem už začala váhat, jestli jsem na dobré silnici. Řekla jsem si, že sice budu stopovat, ale vrátím se na tu křižovatku a zkusím jinou silnici. A opravdu jsem se modlila a říkala: "Pane, Ty víš, že se potřebuju dostat domů, tak to nějak zařiď. A doma - ať se dostanou na faru a počkají na mě.."

A jel náklaďák. Tak jsem to zkusila a on zastavil (!!!). Otevřela jsem dveře a pán zrovna telefonoval, tak jsem se ptala, jestli to je na Choceň, neodpovídal, jen tak kývnul, tak jsem nastoupila a vůbec netušila, kam jedu... Pán dotelefonoval jedním telefonem, pak vzal druhej a povídá: "Chlape, kde seš? No, tak na mě počkej v Borohrádku na mostě, mám pro Tebe jednu stopařku, která potřebuje do Chocně..." To jsem koukala - kvůli mě si trochu zajel, jen aby mě předal kamarádovi náklaďákovi, který jel domů do Chocně... To byla senzace!!! Oni dva se totiž před chvílí rozloučili.... Tak jsme si povídali, pak jsem si přesedla do druhého náklaďáku a jela domů.... A celou cestu jsem děkovala Pánu, že jsem si stopla právě tyhle dva chlápky. A v Chocni mě dokonce převezl přes celé město, abych to neměla daleko na nádraží... Prostě úžasné!!! Pán se fakt stará.... Tak už jsem byla blíž k domovu, ale pořád to trochu mimo. Opět nejel žádný vlak ani bus v brzké době a opět jsem skončila na stopovacím místě. Tentokrát to opět netrvalo dlouho a zastavila mi příjemná paní a dovezla mě až domů. Cestou jsme si pěkně popovídaly, ale já hlavně byla šťástná, když jsme míjely ceduli VYSOKÉ MÝTO...

Na faru jsem sice přišla s 50 minutovým zpožděním, ale přišla - spíš přiběhla =) A tam to žilo, všichni se tam dostali a Vláďa se ujal místo mě vedení schůzky, takže už měli skoro všechno projednáno. A já, plná zážitků z dnešního odpoledne, jsem jim to musela hned všechno povyprávět =) Pak jsem se vydýchala a ještě teď žasnu nad tím, jak dobře to ten Bůh zařídil, že jsem ve zdraví dorazila... Fakt zázrak!!!

A jaké z toho plyne poučení? Měla jsem krizi a teď jsem dostala takovouhle facku s jasným poselstvím - myslím na Tebe, starám se a nenechám Tě ztratit se (mi), jen mi věř...

C´est tout pour aujourd´hui =) Bon nuit =)