Hvězdy

7. 9. 2007 8:04

   Na polích ležel první sníh lehký jako snítka prachu na nepoužívaném stole a osvěcoval jej svit těch několika hvězd, které zahlédla, když pozvedla svou hlavu. Zvedala ji tak instinktivně, jako by hledala nějakou jistotu,… Na okamžik se zarazila a zamyšlenou hlavou jí proběhla myšlenka rychlá jako světlo: ano, kolik světelných let nás dělí od nich… Ze snění o létání v čase a prostoru kolem vzdálených hvězd, vzdálených ode všeho světa, vzdálených ode všech problémů, vzdálených ode všech lidí, nejistot, strachů; vzdálených ode všeho a všech ji vytrhl čísi naléhavý hlas: „Tak pojď už…“ Ještě se zasněnou mlhou na očích a krásou hvězd v nich vstupovala nízkými dveřmi do příjemného sálu. „Hele, koukej, támhle… A támhle… A tam… Samí známí!“

    Když vtom se sál rozezvučel. Tentokrát to nebyl šum hovorů jemně a klidně plynoucích po mírných, zelených svazích témat prozářených sluncem dobré nálady a otevřenosti. Ne, tenhle hluk byl masový, plný, řinčící a zvučný. Moře očekávání se rozbouřilo a s prvními kroky na jevišti narazilo na svou skálu a roztříštilo se do mocného potlesku. Prvních pár tónů a už lehce objímají každého, vnikají pod kůži a jejich energie se šíří jako lavina. U každého, koho zasype, najde nejprve srdce a pošeptá mu tajemství uvnitř skryté, tajemství, které rozezní zvony pochopení a blízkosti duší. A ta slova tak známá, tak blízká…

   „A tuhle písničku…“ Dech se jí zastavil a srdce bilo na poplach div neproskočilo skrz hrudní koš ven. V očích se jí leskly jiskry překvapení a slzičky štěstí. „ Pro Tebe Pro Tebe…“ Pro mě… Úplně ji to dojalo. Zavřela oči a na tváři se jí rozzářil jemný, ale opravdový úsměv plný štěstí. A nebyl to jen úsměv, co rozsvěcovalo její tvář. Jakoby celá zářila podivuhodným světlem, světlem, které zahání tmu a hřeje. Radost a štěstí jí zaplavilo a měla pocit, že to všechno působí jako kyselina a ona se pomalu roztává a rozpouští do malé, zářící, šťastné louže. Zároveň se však cítila neuvěřitelně lehká, jako by ji štěstí jemně a lehce nadnášelo a ona se vznášela a stoupala ke hvězdám, k těm hvězdám, o kterých tolik sní, ke kterým tak často zvedá oči.

   Poslední slova a tóny ji snesly zpátky na zem z její okružní cesty po hvězdách. Ohromný potlesk se roznesl sálem jako hrom oznamující bouři, odrážel se, zesiloval a ještě mocnější se vracel k jevišti. Když utichl, rozezvučely se opět hlasy a sdělovaly si dojmy a pocity z poslední hodiny. Chtěla ještě chvíli vytrvat v tichu uvnitř sebe a v atmosféře, která se rozprostírala kolem, chtěla se stát hvězdou – jen tiše a nenápadně existovat a zářit… To ale nejde navždy. Musí žít, ale dál si může uchovat a nést v sobě tuhle chvíli a ono světlo a může zářit všude, kde bude a kam se dostane. A to mi věřte, že bude!   
Zobrazeno 1067×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková